Pocházím z rozvrácené dělnické rodiny, která se rozpadla, vlastního otce neznám, vím jen, že to byl Slovák, jistý pan Elemír Habán, jehož jméno jsem nosil do dvou let. Po svatbě mé matky s panem Františkem Homolkou, který mě adoptoval a vychovával do mých 11 let. Adoptivní otec měl s mojí matkou čtyři děti, Františka, Václava, Romana a Davida. Manželství se rozpadlo a maminka si našla jistého Jana Rovňanika, již třetího manžela v řadě, se kterým měla šesté dítě, mého dalšího bratra Jana. Ale bylo to další neúspěšné manželství. Vyrůstal jsem obklopen alkoholem, rvačkami, hádkami mezi matkou a jejími manžely a milenci. Začal jsem dělat neplechu, chodit za školu, páchat drobné krádeže atd. Na jaře 21. března 1974 jsem se ocitl v dětské polepšovně v Býchorech u Kolína. Nezůstal jsem zde dlouho, několikrát jsem utekl, za trest jsem byl převezen do polepšovny v Liběchově u Mělníka, kde jsem zůstal do svých 15 let. Nebyly to šťastné roky mého života, strašný totalitní systém, drsný bolševik, léta normalizace, sadističtí pedagogové, ohromeni Leninovou ideologií, se svými frustracemi z vlastního soukromého života, komunističtí pedagogové, kteří se zabývali vlastní myslí a jejich výchova spočívala že nás ponižuje, fyzicky nás týrá a doslova nás pod psychickým tlakem deptá. Žil jsem v režimu „rudého teroru“ vedeného „našimi“ sovětskými přáteli. Jediné, co mě tato instituce naučila, bylo nenávidět „bolševickou“ společnost, a to, že se o sebe dokážu postarat a nikdy se nemusím spoléhat na ostatní.
Audio verze :
Zveřejněno dne 27.08.2024 - 11:08:54 Autorem : Mirek
Pokud jde o maminku, je to spíše žena bez mateřského vlákna, měla celkem šest dětí, od různých otců, které po těchto rozvodech opustila a vyrůstali jsme odděleně, maminka se o nás moc nezajímala. Čtyři manželství matky skončili rozvodem nebo smrtí manželů. Spíš se jí líbil život v barech a Narcisu pověstném pražském nočním klubu, trávila zde čas s její jednou z nejlepších kamarádek což byla Anička, známá pod přezdívkou " čuráková princezna " a mojí tetou ve společnosti více či méně pochybných mužů. Ale takový je život a jde s námi všemi, a ani není těžké si na to zvyknout. Je možné zvyknout si na všechno, stačí být nad věcí.
S bratry jsme si nikdy dobře nerozuměli. Pamatuji si jen, kdy jsem Františka viděl naposledy, když mu bylo devět nebo možná deset let. S Romanem jsme se scházeli, když jsme byli mladší, ale teď už ne. Navíc Roman patří k těm, kteří se starají jen o sebe. Zradil nebo okradl většinu členů naší rodiny: své bratry, babičku, dědečka, otce a tak dále. David a Václav opustili tento svět. David přišel o život ve věku 21 let na leukémii. Život jde dál. Ani jsem neměl možnost pořádně poznat svého mladšího bratra Jana, naše komunikace se omezuje na messenger. Vlastně jsme se v životě viděli asi pětkrát.
Audio verze :
Zveřejněno dne 02.10.2024 - 09:49:06 Autorem : Mirek
Rád hraji šachy a deskové hry obecně, jsem velkým fanouškem cirkusu, detektivních televizních seriálů a filmů, pořadů, koncertů, divadelních her atd. Dále se zajímám o přírodu, historii a přitahují mě počítače, jsem i malý kutil, je toho hodně, co mě zajímá.
Mám rád historii, sleduji televizi a jsem velkým obdivovatelem televizních seriálů, preferuji detektivní seriály někdy až hororové seriály typu SAW.
Očividně miluji psy, mám psy celý život, jsou to nejlepší přátelé, kteří vás milují bez jakýchkoli podmínek, s nekonečnou věrností a láskou.
Všichni moji čtyřnozí parťáci byli poslušně vychované a báječné fenky, bez nich si svůj život nedovedu představit.
Audio verze :
Zveřejněno dne 13.10.2024 - 11:33:01 Autorem : Mirek
Po mrtvici v únoru 2004 se u mě rozvinula pravostranná hemiplegie, která ovlivňuje mou chůzi. Navzdory tomu stále můžu chodit. A aby toho nebylo málo, v březnu 2008 mi po čtyřech letech na dialýze transplantovali ledvinu. V květnu 2024 jsem podstoupil operaci dlaždicobuněčného karcinomu levého lýtka. Zdá se, že zdraví není moje silná stránka. Bohužel si s námi někdy osud zahraje a my se s danou situací jen vyrovnáme. Nestěžuji si, je to taky aspekt existence.
Audio verze :
Zveřejněno dne 22.10.2024 - 14:33:25 Autorem : Mirek
Můj genetický otec.
Pan Elemír Habán.
Elemíra Habána od seskoku padákem neodradila ani amputovaná noha.
I po návratu z povinné vojenské služby zůstal pan Elemír Habán vášnivým nadšencem pro seskoky padákem. Věnoval mu každou volnou chvíli na letišti v Mladé Boleslavi.
Bohužel, život už byl takový, když ho v roce 1962 v Kolíně dostihl vlak. Pod nohama se mu propadl štěrk a kolo mu uřízlo do stehna jednu nohu.
Ještě toho neměl dost a doplazil se na vedlejší kolej, kde se blížil další vlak, a nakonec by všechno zničil, nebýt železničního zaměstnance, který ho zastavil a zachránil mu život.
Bolest poněkud polevila, přátelé ho odvezli z nemocnice k letadlu a pohled na otevírající se vrchlík padáku mu vrátil chuť do života. Možná to bylo způsobeno jeho poněkud tvrdohlavou povahou, která odmítala přijmout věci takové, jaké byly, ale sotva uplynul rok od Habána a jeho protézy, narazil na simulátor, nasadil si popruhy a ačkoliv ho všichni chtěli zastavit, skočil deset metrů.
Sportovci s ním sympatizují, ale ne bolševičtí byrokraté. Žije ve svobodném OÚNZ, odkud je povoláván do osobních služeb. „Soudruhu, stát vás vyléčil zadarmo.
V kapitalistické cizině byste si to musel zaplatit. Máte důchod 400 československých korun, asi máte na Slovensku někoho vlivného.“
„Stojí a jen poslouchá svou soudružku Šplíchalovou, která má plná ústa socialismu a dalších hloupých frází. Ačkoli pro ně doteď pracoval, teď ho vyhazují jako prašného psa. „Chápejte, soudruhu, my nemáme byty.
Jen pro naše zaměstnance; už u nás nemůžete pracovat.“ „A strážní budka?“ Máme tam naše staré soudruhy.“ A tak pro Elemíra Habána začal socialismus s tou nejdrsnější tváří.
Komunistický předseda komise sociálního zabezpečení František Sivek ho doživotně jmenoval do funkcí telefonisty, vrátného, informátora, baliče drobných předmětů, sluhy atd.
Zatímco v té době měl nárok na důchod 800 československých korun, jak uvádí nejnižší daňová sazba, pan Habán pobíral šest měsíců pouze 400 československých korun. Byl mu také odmítnut průkaz ZTP (pro cestování v místní dopravě). Psal soudruhům všeho druhu, dokonce i soudruhům-předsedům.
Nakonec ho vyhledala Gusta Fučíková, která mu vyjádřila vřelé soustrasti, ale pak po anglickém způsobu tiše zmizela.
Tím, že na sebe upoutal tuto pozornost, se mu podařilo jen vyvolat o něj větší zájem, údajně za veřejné urážení společenských a státních autorit.
Často mu říkali, aby šel do jiného okresu, kde ho nikdo neznal. Sadističtí soudruzi z kladenského personálního oddělení.
Poflakovali se a několikrát týdně volali do masného průmyslu, aby jim řekli, že Habán by byl také zklamán a že by bylo nemoudré zaměstnat ho na plně zodpovědném pracovišti.
Na začátku 80. let poslal Elemír Habán ústřednímu výboru SVAZARMU sladký, ukolébavkový dopis, v němž použil stejnou lest, jakou používali jeho soudruzi po léta. Soudruzi chápali tvrdou práci soudruhů na cestě k nebi a mhouřili oči na totalitní předpisy.
A tak z něj po nebi skočil po boku ospalých funkcionářů SVAZARMU, Švirce, Kdéra, Řepky a Plzáka, aniž by na něj štěkal jeden z těch psů. To by později mohlo být pro režim lákadlem, jako kdysi Alexej Maressiev. Žádný z bolševiků však nechoval zášť k tomu, aby se stal dalším ideálem socialistického člověka, kterého by bylo možné zavřít do klecí po celém světě. Když 9. září 1982 skočil na Sazenou, do dvou měsíců plukovníka opustil.
Vojenský sloupek vyšel v novinách Zprávy, takže ministerstvo zdravotnictví slíbilo, že nic podobného nebude publikováno. znovu.
Byl to JUDr. Kliment, který ho údajně nechal vyšetřovat lidi ze SVAZARMU, kteří umožnili postiženému Habánovi seskok provést.
Jméno Elemíra Habána se mezitím dostalo do Libye, u firmy KRAS, která vyrábí dobré padáky sloužící i pro postižené.
Ihned poté byla zakoupena velká objednávka těchto padáků. Pan Habán na nich samozřejmě nevydělal ani korunu.
Vladimír Kříž, ředitel Kladrubského rehabilitačního ústavu, se k filmu, jehož korunu Elemír také neviděl, vyjádřil.
Tvrdil, že Habán je občanem socialistického státu a požívá plné sociální podpory a zabezpečení.
Masíroval tak pacienty, kteří v jeho ústavu nacházeli naděje na své uzdravení.
V té době však žil jako „vítěz nad nepřízní osudu“ se svou ženou upoutanou na invalidní vozík za 1 863 československých korun měsíčně a kolegyně sociální pracovnice, paní N. V. Papová, zakázala svým dvěma malým dětem jíst zdarma ve školní jídelně.
Nedali jim ani polévku a nechali je ve škole hladové. Aby všechnu nepříjemnost završila, paní Habánová si vzala plný invalidní důchod. K tomuto rozhodnutí přidala své vyjádření: U hodnotící komise jsem seděla u stolu a lékař se na mě díval ze vzdálenosti 3 metrů a vůbec se na mě nepodíval.
Na její písemnou připomínku však nikdo nereagoval.
V roce 1992 kontaktoval pan Habán Australana Roye Markera, který i přes ochrnuté nohy také skáče padákem.
Elemír nadále píše úřadům a konkrétně si stěžuje na zaměstnance, kteří nadále spolupracují s StB.
Nejprve je žádá, poté, stejně jako v dopise starostovi Roudnice Rousovi, žádá o bezplatnou oslavu pro své děti a nakonec pokorně prosí, aby před Velikonocemi dostal alespoň poukázku na jídlo v hodnotě 600 československých korun.
Prosí také soudružku Zídkovou, kterou nedávno ve stejném dopise chválila, za její kontakty s StB. Elemír Habán si tak získal pověst obtížného člověka a je těžké určit, do jaké míry se na tom podílely bolševické úřady, nebo jeho vlastní povaha, díky čí síle se však pod padákem vrátil.
Je to těžké, ale komu? Možná si váhající čtenář po tomto posledním příběhu odpoví sám: pan Habán požádal o schválení technické způsobilosti osobního automobilu Honda Civic, vyrobený v roce 1979, a vedoucí oddělení dopravní policie npor. Pavel Kameník z ústředí dopravního inspektorátu v Litoměřicích mu sdělil, že vozidla vyrobená před tímto datem (1979!) nemohou být schválena pro provoz na československých silnicích. V reakci na nelichotivě lakonický projev Elemír Habán „šéfovi“ řekl: „Říká se, že Honda Civic je stará a po našich silnicích se s ní nedá jezdit. Kdybyste byl slušný člověk nebo s vámi byl tým, pak by moudrý člověk řekl, že pan Elemír Habán se pochlubí svou Hondou Civic a my se na ni podíváme.“
Poznamenal, že by to udělal dobrý policista v Anglii nebo Francii, stejně jako v Německu, protože šťastný osud mi dovolil tyto policisty znát ze Západu.
Prostě mají plný respekt k lidem s postižením a jsou ohleduplní.“
V našem světě, kde mnozí chtějí vypadat jako modelové řídící jízdní řády, pan Elemír Habán, protože je prostý, vypadá jako hlupák.
Proto i z pohledu našeho snobství odmítáme vidět jeho nesmírný dar jako příklad toho, že člověk může silou vůle dosáhnout i velmi odvážných cílů. Svým poněkud tvrdohlavým jednáním pan Habán sundává železnou masku, která je ve skutečnosti horší než šílenství.
Tato maska představuje nesmírnou tupost v mezilidských vztazích.
Po přečtení tohoto textu je pozornému čtenáři jasné, že můj genetický otec je zajímavá osobnost.
A to nejen proto, že pan Elemír Habán byl v roce 1982 prvním člověkem na světě, který seskočil padákem s amputovanou nohou.
Ale pojďme si to ujasnit. Jako mladý muž byl povolán do armády v Mílovicích, městě 40 kilometrů od Prahy.
Vystudoval školu poddůstojníků a skákal se skauty jako parašutista.
Občas ho také vídali na letišti v Kolíně nad Rýnem, jak skáče s civilními parašutisty.
Padák a pocity, které díky němu po seskoku z letadla cítil, ho okouzlily.
Mladík potkal svou první lásku Ludmilu a spolu spřádali plány do budoucna. Na chvíli to ale zhatilo.
„Moje směna skončila v 5:00 a já se měl setkat s Ljudmilou.
Naskočil jsem do vlaku, uklouzl a kolo vlaku mi přetrhlo pravou nohu, nohu jsem měl přetrhnutou nad kolenem,“ vzpomínal Habán na okamžik, který mu změnil život, když mu bylo 22 let.
Následovala chirurgická amputace, tři týdny na operačním sále a další týden na nemocničním lůžku.
„Z okna jsem viděl letiště a skákající parašutisty.
I dnes je pro mě těžké mluvit o tom, co jsem cítil. Tehdy mi jeden pán přinesl článek o americkém horolezci bez nohy, který s pomocí svých přátel zdolal pětitisíckilometrovou horu ve Švýcarských Alpách.
Tehdy jsem si řekl: Ještě jednou v životě seskočím s padákem,“ říká pan Habán.
Ošetřující chirurg Adam Mizinger jeho záměr podpořil.
„Řekl mi: pracuj na sobě, cvič a jez, já ti pomůžu. Dal mi činky a já se pustil do práce.
Na letišti v Kladně jsem skočil s protézou ze čtyřmetrového mostu, dělal jsem salta,“ popisuje úsilí, které se nakonec vyplatilo.
Bylo to v září 1982. Podplukovník Karel Plzák, pod nímž Elemír sloužil jako parašutista, mu dovolil skočit z vojenského letadla.
Jen vojáci si dokážou představit riziko, které na sebe ti, kdo se tím seskokem podíleli, podstoupili – kdyby se ukázalo, že nechali skočit jednonohého invalidu v černém, museli by ukončit svou vojenskou kariéru.
Přesto letadlo s Elemírem Habánem a jeho kamarádem Jindřichem Kubíkem letělo do výšky 1200 metrů.
„Cvakal jsem zuby; už jsem byl ve dveřích. Jindra mi řekl: ‚Nevidím na zem, je mlha.‘“ Spustil mě mezi roztrhané mraky. Když jsem skočil, strach zmizel.
Ve výšce asi 400 metrů jsem uviděl auto s kamarády, jak jede po prašné cestě s blikajícími světly. Měl jsem protézu připevněnou k zdravé noze, pokrčil jsem ji a udělal salto.
Spadl jsem s ústy plnými hlíny a zvedl jsem ruku, abych pilotovi dal znamení, že jsem v pořádku. Plakal jsem a smál se zároveň. „Znovu jsem se narodil a začal si znovu užívat života,“ říká člověk s amputovanou nohou, který jako první člověk na světě seskočil z letadla padákem.
Po roce mu kamarádi dovolili seskok zopakovat. Jak říká, následovaly další seskoky a další problémy.
Vysílala ho tehdejší československá televizní stanice Aktuality a zajímal se o něj Národní výbor i ministerstvo vnitra.
Vyšetřovali, kdo Habánovi dovolil seskok. Na toto období nerad vzpomíná.
Jako invalida pobíral důchod 400 československých korun a žil s manželkou a třemi dětmi.
Stále žije v Ústí nad Labem, ale jak říká, tento netitulovaný Slovák se v Česku moc netěší.
I proto uvažuje o návratu domů. „Hledám malý dům, který bych mohl opravit. Jsem vyučený zedník a umím i pracovat se dřevem,“ představuje si místo, kde by se chtěl usadit se svou ženou Marcelou. Jeho plány tím nekončí.
Skoky ho stále lákají. „Naposledy jsem skákal na zemi v roce 1993, ale byl mi slíben ještě jeden skok do vody,“ raduje se muž, který překonal svůj handicap.
Audio verze :
Zveřejněno dne 18.08.2025 - 17:35:57 Autorem : Mirek
Jsem jednoduchý člověk. Nehledám žádné malichernosti. Nemám rád komplikace. Proč kopat kolem sebe, hledat? Život je tak složitý, jak je. Na mou památku nebude postaven žádný pomník a mé jméno bude rychle zapomenuto.
Ale nosím v srdci výjimečnou osobu, které vděčím za vše, byla zde v nejtěžších chvílích mé existence a budu jí navždy vděčný, za všechno!
Audio verze :
Zveřejněno dne 13.10.2024 - 11:33:05 Autorem : Mirek
Moje maličkost 
Moje manželka 
